Pepča a Hynek

První těhotenství jsem si moc neužívala, protože mi první polovinu bylo pořád špatně od žaludku, a pak mě zase hodně zlobilo pálení žáhy, ale žádné komplikace nebyly. Na porod jsem se pečlivě připravila, informace z předporodního kursu jsem brala s reservou, ale našla jsem na kursu dvě svoje výborné kamarádky. Literaturu jsem měla načtenu, domluvila jsem si kamaráda gynekologa k porodu.

Myslela jsem si, že jako praktický lékař, i po dvouměsíční stáži na porodnici a gynekologii, toho vím dost.

Týden před porodem pro zúženě undulatorní záznam na kardiotokografu (může ho mít spící miminko, znamená to, že rozmezí, ve kterém se pohybuje srdeční frekvence miminka na záznamu je v menším rozsahu frekvencí) mě ošetřující gynekolog poslal do nemocnice, kde jsem nakonec po prohlídce šestilůžkového pokoje odmítla zůstat přes noc, ráno už monitor normální, a tak jsem měla nastudované z knihy pečlivě i CTG záznamy.

Někdy ve 27. týdnu při oGTT testu jsem měla hladinu cukru těsně pod spodní normu, tedy hraniční hypoglykemii. O něco později jsem náhodou řekla kamarádce zubařce, že je miminko na ultrazvuku (měla jsem ho každý měsíc při kontrole) hlavičkou a bříškem plus tři týdny, kamarádka mi doporučila to říct kamarádce diabetoložce. Změřila jsem si cukr po jídle (pět knedlíků a kachna se zelím, tedy hodně sacharidů), a měla jsem 9,2 mM. Kamarádka mi dala glukometr, a já jsem se pak doma měřila, zkoušela jsem, co všechno a v jakém množství můžu sníst. Nebylo to tak hrozné, mohla jsem si dát k snídani ovesné vločky s jogurtem a banánem nebo třeba chleba s máslem a malým množstvím zavařeniny, jako přílohu ne víc, než tři knedlíky. Bohužel u jiných žen není obvyklý postup glukometr, ale hospitalisace v nemocnici a měření glykemického profilu, což absolvovala zrovna moje kamarádka z kursu, předpokládám, že za hospitalisaci dostává nemocnice více peněz.

Kvůli těhotenské cukrovce mi kamarád gynekolog i můj ošetřující gynekolog (taky kamarád) řekli, že musím porodit do termínu, jinak mi porod budou vyvolávat. Pokusila jsem se napsat jedné doktorce internistce na poradnu na netu, protože jsem věděla, že ne všichni lékaři mají na to stejný názor, ale poradna byla plná, a nakonec jsem to vzdala a rozhodla se, že gynekology poslechnu. Termín byl v sobotu, ale kamarádovi se to nehodilo, a dohodli jsme se, že přijdu až další středu, kdy má službu.

Na porod jsem se těšila. Snažila jsem se poslední den dělat všechny možné rady, abych rozběhla porod, dala jsem si silně kořeněné jídlo, procházela se po zámecké zahradě, snažila se využít přirozené prostaglandiny. Někdy po půlnoci jsem začala vnímat nějaké stahování dole v břiše, nemohla jsem spát, asi ve dvě ráno jsem volala do porodnice a ptala se porodní asistentky, jestli máme přijít, když ty stahy jsou po pěti minutách, poradila mi se naložit do vany, tak jsem tam byla dvacet minut na její radu, ale nebylo to příjemné, a nic se nezměnilo, a nakonec jsme tedy do porodnice vyrazili s manželem. Vyšetřili mě, s tím, že branka je na jeden a půl prstu, ale že když mám jít ráno na vyvolání, že už si nás tam nechají.

Od té doby, co jsme byli v nemocnici, začly být stahy nepravidelné. Nakonec jsme s manželem usnuli na velké posteli na porodním pokoji, já jsem spala asi dvě hodiny. Brzy ráno se vyměnily asistentky, nová asistentka mi dala mi klystýr a oholila mě. Dopoledne se jim to pořád nezdálo, že se neotevírám. Co jsem rozhodně nechtěla, za žádnou cenu, bylo protržení plodových blan. No a přišla tam na chvíli jiná porodní asistentka, kterou jsem znala, a řekla mi, že je to potřeba, že jinak se děloha vyčerpá nepravidelnými dlouhou dobu trvajícími stahy, a že pak nebude mít sílu na vlastní porod. Tak takovou řeč jsem opravdu nečekala, o tom nemluvila žádná z knih. Nevěděla jsem, co mám dělat a nechala jsem si tedy dirupci provést. Mladé (velice milé a laskavé) porodní asistentce to vůbec nešlo, trvalo jí skoro půl hodiny, než se jí podařilo vak blan propíchnout. (Moje porodní asistentka Laďka Ryšavá mi, když jsem jí o prvním porodu povídala, na to řekla, že musela být hlavička ještě hodně vysoko, a že jsem nejspíš měla zatím jen poslíčky).

Tím pak začly všechny další komplikace. V poledne branka stejná, ale na monitoru opět zúženě undulatorní záznam. Můj gynekolog měl dopoledne operace na sále, takže se přišel vždy podívat po skončení operace, a tak mě vyšetřoval i lékař, který měl službu na sále, trochu jsme se znali – tykali jsme si. Teď v poledne jsem však čekala na svého lékaře, že už dorazí a vyšetří mě, a od sloužícího jsem nechtěla další vyšetření, i proto, že byla píchlá plodová voda a bylo větší riziko infekce. Ale zrovna jsem byla „na koze“, a on přišel, a sáhl si dřív, než jsem stačila cokoli říct. A hned řekl, že je to pořád stejné, a řekl „Moniko, ty opravdu chceš rodit vaginálně? Já – vzhledem k věku a počtu dětí…“, a řekl mi, že doporučuje císařský řez. Manžel byl v šoku, já hodně překvapená. Naštěstí měla jsem CTG (monitory) záznamy nastudované, a tak jsem moc dobře věděla, že ten záznam může být jen falešně positivní.

Řekla jsem, že počkám na svého lékaře. Ten dorazil asi za čtvrt hodiny. Vyšetřil mě, a řekl, že zkusíme dát oxytocin. Tak asi od dvanácti hodin jsem dostala kapat oxytocin. Ale taky mě preventivně oholili i nahoře, kdyby náhodou ten císař, aby se s tím pak nezdržovali. Do té doby jsem chodila kolem dokola po celkem velké místnosti, bylo to příjemné, a neměla jsem bolesti, jen jsem cítila stahy dole v břiše. Po nějaké době ještě lékař rozhodl, že dá malému elektrodu na hlavičku na snímání EKG (tzv. STAN – ST analysátor úseku ST na EKG). Po oxytocinu a zavedení STANu monitor (již kontinuální) ukázal dobrý záznam.

Porodní asistentka se mě ptala, jak to, že mě to nebolí, že monitor ukazuje vysoký tlak při kontrakci. Já jsem chodila tam a zpátky, co mi ty šňůry dovolily, a odpověděla jsem, že to nebolí. Začalo to bolet asi po hodině, a to hodně silně celé dolní břicho, a neustále. Ptala jsem se, jestli mi může dát něco proti bolesti, a asistentka řekla, že musí přijít lékař na vyšetření, a rozhodne o tom. Když po delší době přišel, tak řekl, že mi může dát Algifen. Věděla jsem, že Algifen mi nezabere v injekci do svalu ani na dřívější záchvat žlučníku, ale nechala jsem si to tedy dát, a opravdu to nic neudělalo. Další analgetikum jsem mohla dostat zas až po kontrole lékařem. Ta byla po necelých čtyřech hodinách od doby, co začaly silné bolesti.

Asistentka si myslela, že už bych mohla být otevřená, a tak řekla lékaři, který mě chtěl vyšetřit ve vedlejší vyšetřovně, aby mě vyšetřit na porodním sále. Byla jsem, a chtěli tedy, abych začala tlačit. Analgetika že už teď radši nedají. I když jsem lékaři i asistentce na začátku důsledně vysvětlila, že jediné co nechci za polohu při porodu, je být na porodním lůžku, tak ani jeden z nich neřekl, abych si zvolila jinou polohu, a žádali po mě, abych rodila tam. V tu chvíli už jsem si o to nedokázala říct. Kontrakce dělohy najednou nikde, museli přidat oxytocin, pak byly, tak jsem tlačila, a pořád a pořád, jak chtěli. Pepča se na myslím dvě nebo tři kontrakce narodil. Tlačení už jsem nevnímala bolestivě, nedovedu to úplně popsat, jen jsem cítila silný tlak v porodních cestách, ale ne bolest. Lékař ještě řekl, že mi udělá malý nástřih. Když se Pepča narodil, tak jsem cítila jen úlevu, že už to skončilo. Bylo 4. 44 hodin odpoledne, 27. dubna 2011, a venku byla bouřka. Odřízli mu pupečník a hned ho odnesli, vrátili ho zpátky za pár minut celého staženého v bílé zavinovačce. Porodní asistentka a dětská sestra – no myslím asi spíš ta sestra, ho v nepřirozené poloze zkoušeli dát k prsu. Nechtěl. Tak mi ho nechali v náručí.

Teď zpětně, když to porovnám, tak jsem vlastně moc ani nechápala, co tam to miminko najednou dělá. Byla jsem tedy šťastná, že ho máme, ale moc jsem tomu nerozuměla. Doktor mě zašil, vůbec to nebolelo, a říkal, že musí zašít i docela dost roztržených křečových žil na vulvě.

Od té doby jsem byla pořád s Pepčou. Tedy jedinkrát ne – když mi první večer řekli, že ho vykoupají, nezeptali se, jestli chci jít s nimi, zpětně jsem toho litovala, že jsem jim ho svěřila. Ze sálu nás odvezli na pokoj. Pepča byl asi vyčerpaný, první noc celou prospal. Druhý den jsem se pokoušela kojit, přisál se dobře, ale měla jsem asi málo mleziva. V noci už stále plakal. Opakovaně jsem chodila za dětskou sestrou (protože přes silný řev dítěte sama za mnou nepřišla) a ptala se, co mám dělat. Nakonec mi dala glukosu do stříkačky, že prý ať mu dám 5 kubíků. Ztišilo ho to asi na půl hodiny, tak jsem za ní šla znovu, jestli mu tedy mám dát ten zbytek? Tak to dostal, a za chvíli plakal znovu. Myslím, že potom mi donesla dudlík. Pepča střídavě plakal až do rána. Dětská sestra, která měla ranní, ho slyšela plakat, a sama za námi přišla, a řekla mi, že má hlad, a hned mu ohřála cizí mateřské mléko a vysvětlila, že ho budu trochu dokrmovat, aby neměl hlad, než budu mít víc mléka. Pak už přestal plakat, jen dudlík už mu zůstal. Ještě další den dostal cizí mateřské mléko, a ta sympatická dětská sestra za mnou sama chodila a radila mi, jak se mám o něj starat. Bála jsem se odejít domů, abych měla dost mléka, řekli mi ale, že mě déle hospitalisovat nemohou. Půjčila jsem si odsávačku a volala do mléčné banky, už si nepamatuju přesně, ale myslím, že mi řekli, že momentálně nic nemají. Od čtvrtého dne, když jsme šli domů, jsem už ale měla mléka dost.

Dál už jsem si všechno jen hrozně užívala, Pepča byl klidné miminko, byl spokojený. Byla jsem ve skvělé kondici, už desátý den jsme se vypravili na Šumavu na celodenní výlet. Když mu bylo pět týdnů, tak byl s námi poprvé pod stanem, na Jihočeském zpívání, a podruhé v životě tam slyšel hostujícího úžasného kytaristu Štěpána Raka (prvně ještě v břiše těsně před porodem). Ve dvou měsících byl na svém prvním vandru v Novohradských Horách. Časem dostal pak přezdívku Mrakoplaš, nejen podle oblíbeného Terryho Pratchetta, protože ten začátek července všude pršelo (i několik km od nás prudké lijavce), a v místech, kudy jsme procházeli, jen slabě mžilo a celé čtyři dny jsme krásně zvládli s občasným použitím pláštěnky při kojení. Na porod jsem vzpomínala hezky, jen první asi měsíc jsem si předsevzala, že příští těhotenství budu poctivě cvičit těhotenskou jogu, pro nebolestivý porod.

Po narození Pepči jsem náhodou zabrousila na Modrého Koníka, abych, jak jsem slíbila při zamítnutí první reklamace, jsem napsala negativní zkušenost o rádoby českých plenkách Sketch. Nějakou dobu mě bavilo čtení různých diskusí, a našla jsem diskusi o Michelu Odentovi. Postupně jsem se seznámila a skamarádila s Gabčou Janovičovou a Zuzkou Kriškovou. Zuzka mi napsala, ať jim neradím, o čem mají dělat besedy, že si vybírají témata, která je zajímají.

A mě pak napadlo, že bych si tedy takovou besedu mohla udělat sama, a dát si otázky, které budu chtít. A tak jsem požádala Zuzku, aby mi poradila, o čem by to mělo být, a jakým způsobem to udělat, protože s tím už měla hodně zkušeností. A tak když byl Pepčovi rok, jsem uspořádala v Krumlově besedu „Porodní asistentky a jejich kompetence vs. lékaři a jejich kompetence v péči o nerisikovou těhotnou, rodící ženu a šestinedělku“. Zuzka Krišková z občanského združení Ženské kruhy (Slovensko, po besedě jsem se stala také  členem, a jsem dosud) mi pomohla s uspořádáním besedy.

Na besedu jsem pozvala jsem Mgr. Věru Vránovou, Ph. D., presidentku ČKPA (Česká konfederace porodních asistentek), pana primáře MUDr. Jana Shona, a porodní asistentku Bc. Kateřinu Kupkovou z krumlovské porodnice.

Na poslední chvíli se jména hostů změnila, a z ČKPA ze Zlína přijela vicepresidentka Bc. Radmila Dorazilová a místo pana primáře byla beseda zadána MUDr. Haně Bartoňové. Na besedě bylo vysvětleno, co vlastně všechno může dělat porodní asistentka, její kompetence, Hanka a Katka představily krumlovskou porodnici. Přišlo asi čtrnáct lidí, beseda měla výbornou atmosféru.

Při představování porodnice se paní Radmila zeptala Hanky a Katky na bonding. Tehdy jsem to slovo prvně slyšela.

Český Krumlov spolu se spoustou dalších českých porodnic má titul „Baby friendly“. Bonding však poskytují nebo poskytovali jen na vyžádání rodičů. Paní Radmila taky řekla další nezapomenutelnou větu, když se ptala, kdo radí ženám v porodnici při kojení. Že kojení a péče o šestinedělku je pro porodní asistentku „třešnička na dortu“. Že dětská sestra ani není školena v práci s dospělými..

Začala jsem se o porodnictví hodně zajímat a číst různé knihy, odborné studie. Zjistila jsem, že nejnovější vědecké poznatky nejsou tím, co mají za standardy naše porodnice. Nejvíc jsem začala obdivovat americkou porodní asistentku Inu May Gaskin. Došlo mi, že i když na první porod stále ráda vzpomínám, tak ten druhý si představuji ale úplně jinak.

Kvůli práci manžela jsme se rozhodli, že se přestěhujeme na Třebíčsko. Bydleli jsme nejdříve v podnájmu v paneláku v Třebíči. Byl to velice těžký rok, nevěděla jsem, jestli tam chci zůstat. Chtěli jsme další miminko, nedařilo se mi hned otěhotnět.

A pak jsem v únoru a v srpnu dvakrát potratila, kolem dvanáctého týdne, a musela jsem přitom do nemocnice na kyretáž, protože jsem při potratu silně krvácela. Poprvé určitě přes litr krve. Pamatuji si, jak mě přijímala doktorka, a přemýšlela, zda jet na ultrazvuk (nebo na sál), nakonec jsme jeli, a pak zas se rozhodla, že se mě ještě vyptá na rodinnou anamnesu a jiné podružnosti, a ze mě lila krev. Druhý den mi řekla, že můžu znovu otěhotnět po druhé menstruaci. I můj tehdejší gynekolog to řekl. Tak jsem se rozhodla, že po třetí menstruaci to znovu zkusíme. Nebyl to ale dobrý nápad, teď zpětně vím, že to bylo příliš brzy.

Potom jsem chtěla půl roku počkat, ale po pěti měsících jsem se nakonec rozhodla, že už se na to cítím. Podařilo se mi zas rychle otěhotnět, jako poprvé. Jako při třetím těhotenství jsem se dohodla se svojí porodní asistentkou Laďkou, že budu chodit jen k ní. Na první kontrolu jsem nepospíchala, šla jsem až v šestnáctém týdnu. Vlastně celé těhotenství jsem nedokázala tomu uvěřit, že jsem těhotná, myslím, že jsem to pochopila až po porodu. Možná proto mi bylo špatně skoro pořád celých devět měsíců. Na pálení žáhy jsem na radu kamarádky začala užívat omeprazol, a kupodivu úplně mě to přestalo obtěžovat, úžasná úleva, myslím, že přeci jen silné pálení žáhy po celý den je ještě horší, než celodenní nevolnosti. Jezdila jsem každý měsíc za Laďkou do Brna. V srpnu jsme se kvůli práci opět přestěhovali, z domku na Třebíčsku, kam jsme se přestěhovali teprve před osmi měsíci, nyní zpátky do jižních Čech, na pomezí Čech a Moravy, do domku do Studené. Nakonec jsem se rozhodla, že zůstanu u Laďky a prosila ji, aby mi přijela k porodu a šla se mnou jako doprovod do jindřichohradecké nemocnice. Vyškov byl na mě příliš daleko, tam by mi Laďka mohla při porodu asistovat, ale nedovedla jsem si představit, že bych kvůli tomu bydlela přechodně v Brně nebo jela z domova tam. Zkoušela jsem oslovit i primáře Roztočila v Jihlavě, ale asistenci mojí porodní asistentky mi zamítl a v Jindřichově Hradci také.

Termín jsem měla ve středu 24. září 2014. V sobotu jsme pozvali babičku – maminku manžela – na víkend. V neděli večer odjela zase domů do Českých Budějovic.

V pondělí ráno, nedívala jsem se na hodinky, mě vzbudily stahy dole v břiše, nebolelo to, ale v půl sedmé už jsem nemohla spát, tak jsem vstala brzy. Pepča mě přiměřeně zlobil a pošťuchoval během dne, tak jsem neměla moc klidu. Průběžně jsem volala Laďce, abych jí řekla, jak dlouhé a jak časté jsou kontrakce. Bylo to dost nepravidelné. Dohodly jsme se, že pozvu znovu babičku na hlídání, babička přijela v pět hodin odpoledne. Večer jsem naposledy volala Laďce, řekla, že se na mě přijede podívat a když tak, že pojede zpátky do Brna, tak jsem jí řekla, že jsem ráda, že budu klidnější.

Ale mamka a manžel řekli, ať nejezdí zbytečně, tak jsem ji odvolala. Šli jsme spát, já jsem byla smutná, protože babička se musela ráno vrátit do práce a další den už nemohla přijet, manžel mě pak uklidnil tím, že jeho kamarádka by mohla odejít z práce a přijet za námi, když bude potřeba.

V půl třetí ráno mě vzbudily už silnější stahy, chvíli jsem přitom polehávala, a pak jsem sešla dolů do kuchyně, abych nerušila manžela. Babička spala ve vedlejší místnosti, tak jsem se snažila kontrakce prodýchávat s nádechem do celého břicha a broukala jsem si něco při výdechu, ale ne moc silně, abych nikoho nerušila. Po půl hodině jsem zavolala Laďce, jak jsem na tom, mezi kontrakcemi jsem do telefonu byla klidná, Laďka se ptala, co tedy chci, tak jsem řekla, že to nechám na ní, dohodly jsme se, že zavolám za půl hodiny znovu. Ve  čtyři hodiny pak Laďka vyrazila z Brna. Po půl hodině jsem jí volala znovu, řekla jsem, že je to pořád celkem silné, nevím, zda nejet do porodnice, ale že si tu cestu autem nedovedu moc představit, že už od té doby, co mě to vzbudilo, že musím chodit po místnosti, že si nemůžu sednout, a nevím, co bych dělala v autě. Laďka řekla, že u mě bude za hodinu, ať se rozhodnu sama, jestli jet, tak jsem řekla, že na ni počkáme.

Laďka dorazila k nám za necelé dvě hodiny, před šestou ráno. Vyšetřila mě, já jsem se na nic neptala, a ptala se, jak daleko je to do porodnice, tak jsem odpověděla, že půl, možná tři čtvrtě hodiny, což ji moc nepotěšilo. Dala mi do svého auta dozadu podložky a vyjeli jsme do porodnice.

Po chvíli jsem začala cítit stahy už silně na tlačení, a řekla jsem, že to nejde vydržet, tak jsme se rychle vrátili domů. Babička i manžel byli v šoku. S Laďkou jsme šly nahoru do ložnice, a manžel po rychlém odeznění šoku přinesl podložky, které zůstaly u Laďky v autě. Rozhodla jsem se, že si kleknu na čtyři. Babička také po rychlém odeznění šoku začala s manželem nahřívat v troubě plínky a ručníky, protože jsme ještě nezačali topit. Manžel přinesl do ložnice elektrický vařič, který obratem vyhodil zásuvkové pojistky. (Po půl hodině, už po porodu se mu pak podařilo zprovoznit náš plynový kotel).

Přemýšlela jsem, jak mám spolupracovat s kontrakcemi dělohy, věděla jsem, že nechci tlačit ze všech sil a se zadrženým dechem, a tak nějak spontánně jsem prostě při vrcholu kontrakce se snažila hodně zatlačit, a cítila jsem, jak miminko prochází porodní cesty. Jen při čtvrté kontrakci jsem se Laďky zeptala, jestli mám ještě zatlačit.

A pak se miminko narodilo. Vyhrnula jsem si tričko a Laďka mi ho dala na břicho a přikryla posléze vrstvou ručníků, aby mu nebyla zima, protože bylo v místnosti opravdu dost chladno. Byla jsem hrozně šťastná. Držela jsem miminko přes ručníky, a až po čtvrt hodině, když se zeptal manžel, mě napadlo, že bychom mohli zjistit, zda je to kluk či holka. Odpověděla jsem manželovi, že jsem snad možná zahlédla, že kluk, ale nevím, že se ho bojím zvednout, aby mu nebyla zima. Tak jsme se podívali společně. A já jsem se rozhodla, že se bude jmenovat Hynek. (Měla jsem vybraná tři jména, a chtěla jsem z nich vybrat až po porodu).

Kvůli té vrstvě ručníků se malý nedokázal po mě účinně plazit, tak jsme mu trochu pomohli se dostat k bradavce. Přisál se hned, což bylo asi po půl hodině po porodu. Pomalu jsme čekali na porod placenty. Necítila jsem už kontrakce, jen takové stahování dělohy, tak jsem zkusila při trochu silnějším pocitu stahování zatlačit, a placenta vyšla, bylo to padesát minut po porodu. Někdy tou dobou pak myslím Laďka přestřihla pupečník, zeptala se, jestli to chce udělat otec, tak jsem řekla, že ne, že mi to přijde spíš módní záležitost, tak se zeptala, zda matka, což mě překvapilo, a nakonec jsem řekla, že ne, že ať to klidně udělá sama. Hynek byl krásně růžový, měl plný počet bodů Apgar skore. Krevní ztrátu při porodu Laďka odhadla na 150 ml.

Asi půl hodiny poté, co se Hynek narodil, přišla babička s Pepčou, aby se podíval na bratříčka. Pepča už byl vzhůru v době porodu, byl ve vedlejší místnosti s babičkou. Pepča stál vedle postele a byl rozpačitý, zda se má dívat na miminko.

Po nějaké době jsme ještě Hynečkovi dali čepičku, a přesunuli jsme se spolu do pokojíku v prvním patře. Brzy tam Pepča přišel za námi a začal mě pusinkovat. Pak jezdil autíčkem po pokoji a za chvíli už se ptal, jestli může pohladit miminko. Řekla jsem mu pak, že s ním bude jezdit kočárkem, tak to zopakoval, že s ním bude jezdit.

Od té doby Hynka Pepča pořád hladil a mazlil se a hrál si s ním, vozil kočárek, který já přidržuji a hodně o Hynečkovi mluvil. Týden po porodu začal poprvé chodit do školky, na tři dopoledne v týdnu, moc se mu tam líbilo a byl moc rád s námi všemi.

Poslední den, kdy jsme spali ve starém domě, se mi zdál krásný sen o porodu. Bylo to hrozně krásné, nic mě nebolelo, byla jsem v hrozné pohodě, a bylo to takové do červena, jak se říká, že se má dát červený ručník přes miminko, aby vidělo barvu, která prosvítá z dělohy, žádná krev.

Když se Hynek narodil, tak jsem Laďce řekla, že pořád nevím, jak se dostat do toho alfa stavu, na jinou planetu. Během kontrakcí v den porodu jsem se snažila tak, jak mi říkala, dýchat do celého břicha, ale úplně to nešlo, protože jsem cítila, že je spodek hodně stažený, a při výdechu jsem si něco pobrukovala, ale nemohla jsem příliš hlasitě, protože jsem nechtěla rušit babičku, která spala vedle.

Myslím si ale, že kdybych víc nahlas něco zpívala, že by to asi analgetický účinek dobrý mělo. Ale i tak to byla sice silná bolest, ale velice snesitelná, nejsilnější při začátku kontrakce, která probíhala ve vlně, postupně odeznívala, a pak dvě nebo tři minuty zase klid (ke konci porodu), při pocházení po kuchyni se to dalo dobře zvládnout, jen jsem si tedy od začátku nedokázala představit tu minimálně půlhodinovou cestu autem v tomhle stavu. Asi je to tím, že mám moc logicky nastavené myšlení, a neumím relaxovat, no tak alespoň mám co eventuelně trénovat do dalšího porodu. Když to porovnám s Pepčou, tak bolest po oxytocinu byla neustálá, kroutila jsem se a nemohla moc chodit, jen co mi dovolilo několik drátů, na kterých jsem byla uvězněna, a po porodu jsem si asi měsíc říkala, že v druhém těhotenství budu celé těhotenství cvičit jogu. Jen při porovnání prvního porodu s bolestí při zánětu žlučníku mi přišlo, že ten byl horší, sice menší bolest, ale nebylo to nic zdravého.

Druhá babička, moje mamka, když se dozvěděla jméno malého, tak hned zjistila, že Hynek znamená „pán domu“. Tak jsem řekla, že to jsem určitě vybrala dobře, když je to jeho rodný dům.

Chtěla bych moc poděkovat všem, kteří byli se mnou při tom krásném zážitku. Chci poděkovat svojí porodní asistentce Laďce Ryšavé, že byla ochotná být měsíc ve dne v noci na telefonu a přijet k nám ze sto kilometrů vzdáleného Brna, aby nás doprovodila do porodnice, a nakonec za úžasnou asistenci u porodu, a doufám, že můj manžel omluví Laďku i mne, že jsme se nedohodly dříve na cestě do porodnice, sama jsem si myslela, že dojedeme, a do telefonu jsem málo „hekala“ na to, aby se to mojí porodní asistentce k tomu zdálo.

Když porovnám poradnu u Laďky a kamaráda gynekologa, tak je to najednou hrozný klid, nikdo s ničím každý měsíc nestraší, žádné ultrazvuky každou kontrolu a zbytečná gynekologická vyšetření.., žádný skríning na postižení miminka jsem nenechala dělat, nevím, kolik jsem vážila ani teď to nevím, to ví jen Laďka, a je to hrozně příjemné, moci odpovídat občas dotěrným lidem, kolik jsem přibrala, že to nevím, nezajímá mě to, a taky je moc hezké se dovědět až čtvrt hodiny po porodu, jestli máme kluka nebo holku, a příjemné na otázky na to odpovídat, že nevím (sama se na to už nikoho neptám), prostě je hrozně fajn to nevědět dopředu, tedy alespoň pro mě. OGTT jsem již považovala pouze za zbytečnou zátěž organismu, glukometrem jsem si asi od poloviny těhotenství měřila hladiny cukru po jídle, a všechno bylo v pořádku.

Chtěla bych také poděkovat svojí skvělé praktické gynekoložce paní doktorce Petře Tlustošové z Třebíče, u které jsem absolvovala skríningová vyšetření, která by moje zdravotní pojišťovna mojí porodní asistentce neproplatila, za její péči a pochopení, je to opravdu úžasná žena. A chtěla bych poděkovat naší bývalé praktické dětské doktorce Ludmile Leitgebové, která – ač s tím nesouhlasí – mi ochotně odsouhlasila vyšetření novorozence po porodu, poskytla na sebe telefon v případě potřeby konsultace mimo pracovní dobu, a provedla Hynkovi novorozenecký skríning (z patičky na metabolické vady).

Celý říjen 2014 byla díky Ženským kruhům na Slovensku mediální kampaň k podpoře bondingu. Tak bych chtěla říct, že jsem si potvrdila, že na tom hrozně moc záleží. I další dny a týdny po porodu jsem se snažila  být s Hynkem co nejvíc v kontaktu kůže na kůži, dávala mu doma hlavně trička a body rozepínací vepředu, abych ho mohla rychle svléknout při kojení nebo mazlení, pak nosil už jen ponožky a látkové plínky, protože máme dost teplo.

Neměla jsem s ničím problém, neměla jako po prvním porodu příliš nalitá prsa, rychleji jsem brala Hynka do náručí (i když Pepču jsem se nebála, tak to ale bylo nejisté), líp se mi přemýšlelo o tom, co mi chce říct. Koupila jsem si k šátku šátkové nosítko, které se rychle zaváže, a často ho nosila, rychle tam usínal a spokojeně vrněl v kolíbce (v té se Pepčovi nelíbilo, tak jsem ho v šátku dlouho nemohla nosit, možná to souviselo s tím, jak se narodil), dávala jsem ho tam vždycky, když měl „společenskou náladu“ a nechtěl být sám, a když jsem potřebovala zrovna ještě něco udělat, místo toho, aby dostal dudlíka jako moji náhražku. A od začátku jsem ho zkoušela dávat na nočník, většinou po kojení, a střídavě se nám dařilo, i když jsem nevnímala, že by dal nějaký signál, ale myslím, že mu to bylo příjemné, málokdy se stalo, že by byl v pokakané plínce. Rozhodně si nemyslím, že by na tom nějaký velký podíl mělo to, že je to už druhé dítě. A také jsem zjistila, že i když jsem už úplně vyčerpaná, tak stačí, když se Hynkovi podívám do očí, a mám zase sílu se o něho postarat.

Tenhle příběh jsem napsala a zveřejnila původně na svých stránkách „Rabbit Angels“ proto, že věřím, že může pomoci zlepšení situace v našem porodnictví, v našich porodnicích, a že třeba pomůže jiným budoucím rodičům se domoci svých práv na normální porod v porodnici. Ráda bych, aby se zlepšila situace porodních asistentek, aby měly větší kompetence a respekt, a aby se nebály ve větší míře poskytovat soukromou péči v celém spektru péče o těhotné, rodící ženy a šestinedělky, nejen jako nyní, kdy většina soukromých asistentek poskytuje pouze předporodní kursy či cvičení, a doufám, že pak také tuto péči budou hradit naše zdravotní pojišťovny. Věřím, že naše společnost je taková, jakým způsobem rodíme své děti. Moc děkuju Gabče, Zuzi, i ostatním ze Ženských kruhů za to, co pro nás dělají. Od roku 2012 je to neskutečné, co se podařilo, a přitom pořád je toho hrozně moc, co je potřeba.

/Pozn. – zveřejňuji v roce 2019 po narození třetího syna upravenou versi tohoto příběhu/.